Milý můj,

ráda bych odpověděla na Tvou otázku, kterou jsi položil v minulém dopise. Co je pro mě v životě krom zdraví nejdůležitější. Vlastně jsem nemusela přemýšlet dlouho. První věcí, která mě okamžitě napadla, byla láska. Láska je pro mě nejdůležitější hodnotou, nejsilnějším důvodem, pro který tu jsem. Mám pocit, že láska nás spojuje všechny, ale bylo by samolibé to tvrdit, protože někdo to může vnímat jinak. Přesto cítím, že to, co nakonec všichni potřebujeme, ať už v životě usilujeme o cokoli, je láska. Zaštiťuje všechny touhy po úspěchu, všechnu snahu o dokonalost, všechna přání týkající se štěstí, potřeby rodiny, profesionálních zdarů… Za tím vším je, myslím, touha po lásce.

Když člověk cítí strach, cítí se nepochopený, ohání se výčitkami, nechá explodovat vztek, vlastně tím jen demonstruje, že se mu nedostává lásky.

Samozřejmě toužím po tom, abych napsala knihu, kterou budou lidé rádi číst, moc si přeju, abych měla rodinu, toužím po harmonii, chci cestovat, ráda bych dostudovala vysokou školu, kterou si – na rozdíl od té první – dodělávám dálkově a už to není taková sranda jako kdysi.

Nejvíc ze všeho si ale přeju, abych byla šťastná. Ne permanentně; díky své nemoci jsem pochopila, že stálé štěstí je utopie, mýtus… Život je o vlnách, proměnách.

Ale v těch vlnách chci mít kolem sebe své nejbližší, kteří mě podpoří, když bude řádit hurikán, když se budu cítit neschopná a smutná… A když se vlna přehoupne, budu to já, kdo bude podporovat. Budu zas na chvíli pilířem.

Láska je, příteli můj, to nejkrásnější, co nás (krom zdraví) může potkat.

Přeji si tedy milovat a být milovaná, přeji si také být zdravá, přeji si, abych se mohla radovat a plakat, abych mohla dopsat svoji knihu (knihy) a abych se někdy v budoucnu, se stříbrem ve vlasem a vějířky vrásek v okolí očí, mohla ohlédnout a říct sama sobě i lidem kolem sebe, že jsem si život užila a že jsem šťastná, že to mohlo být právě po jejich boku.

Napiš mi, prosím, jak to cítíš Ty. Co je důležité pro Tebe.

Jsem jedno ucho a mám Tě moc ráda.

Jana