Jak žila, tak zemřela.
Skromná ve svém životě,
velká v lásce a dobrotě.


Poměřovat velikost laskavosti je ošemetné a jde o záležitost ryze subjektivní. V této chvíli si však osobní rovinu dovolím. Jestli někdy existovala nejdobrotivější bytost na světě, byla to určitě Mařenka Janoutová z Malšic u Tábora. Skromnějšího člověka jsem za celých 34 let, co chodím po světě, nepoznala. Babička měla ráda lidi, často a ráda pro ně vařila či pekla a byla tím typem člověka, co by se s druhým podělil o poslední krajíc chleba.

Jako malá jsem v Malšicích strávila pěkných pár letních dní. A užila jsem si je beze zbytku. Určitě i proto, že babička vařila jako bohyně a můj vztah k jídlu je od útlého dětství veskrze pozitivní. Nejvíc jsem milovala její vymazlené polévky. Vždycky, když přede mně postavila plný talíř, nezapomněla dodat: „Polívka je, Janičko, grunt.“

Každý den jsem s oběma prarodiči chodila do chléva. Měla jsem výsadu napojit všechny menší krávy a telátka. Myslím, že jestli se mezi sebou všichni ti tuři uměli dorozumět (věřím, že ano), pak celou stájí táhle bučela jedna a ta samá věta: „Ať už ta holka odjede, jinak pojdeme žízní…“ Na svou obranu musím říct, že kbelík byl tehdy větší než já. Napouštěla jsem ho tedy jen do půlky a tenhle trošek vody jsem kompletně cestou vybryndala ve stylu nepřímé úměry – čím úpornější snaha, tím mizernější výsledek. Tele pak oprávněně čumělo jako tele, protože kde nic, tu nic. Jen pár kapek na dně.

Zato já žízní netrpěla. Dopřávala jsem si čerstvě nadojené, poctivě plnotučné mléko, které mi chutnalo asi i proto, že jsem do té doby nic podobného neokusila. Babička mi ho servírovala v oprýskaném modrém hrnku, já k němu přikusovala ztvrdlý okoralý chleba určený pro dobytek a věřte, nebo ne, v tu chvíli snad nebylo nic, čím by mě mohla pohostit víc.

Když jsme celé osazenstvo stáje obhospodařili (v mém případě spíš nechtěně potrápili), děda často ve chlévě zůstal (snad aby konečně dopřál zoufalému dobytku trochu životodárné tekutiny) a my s babičkou pokračovaly do kuchyně. Já samozřejmě opět jenom přicmrndávala. V tomhle prostředí se mi však dařilo o něco víc. Míchala jsem omáčku, podávala sůl, běhala pro vajíčka a těšila se, až přijde fáze ze všech nejoblíbenější – koštovací.

Naštěstí na ni vždycky došlo.

„Tak to vokoštuj, děvče,“ podala mi babička plnou lžíci hovězího vývaru a navrch přihodila poctivý domácí knedlíček. Vzala jsem lžíci do ručky, byl to vždycky obřad, a pomalu doširoka otevřela pusu. Knedlíček velikosti menšího golfového míčku by se do ní jinak nevešel, to dá rozum. Jakmile se v ústech všechny chutě prolnuly v dokonalém souznění, padala jsem naznak blahem. Tuhle lahodnost nejde přiblížit, natož zprostředkovat. Základní ingrediencí v babiččině kuchyni byla totiž láska. Ať solila, kořenila nebo pečlivě zvažovala poměr všech surovin, vždycky bylo znát, že jí kulinářský proces nesmírně baví a že tvoří s radostí. Všechno dělala pomalu, s rozvahou, nic se nesmělo uspěchat. Každá vánočka, omáčka či zavařenina byla vyladěná do posledního detailu. A na výsledku to bylo znát. Na jazyku se vám při ochutnání rozlila čirá blaženost.

Přidala jsem si často více než jednou. Naneštěstí pak bývalo třeba kuře s nádivkou, další moje milované jídlo, a já už v břiše neměla místo. Babička nádivku schovala k večeři a já ji celé odpoledne chodila potajmu uždibovat. Ona to samozřejmě viděla, ale dělala, že ne, a nekazila mi tak radost.

Jejím nejpřirozenějším vyjádřením lásky zkrátka bylo uvařit svým bližním tak, aby od stolu odcházeli šťastní a spokojení. A to se jí po celý život nesmírně dařilo.

Když jí v pokročilém věku docházely síly, nejvíc jí trápilo, že už toho v kuchyni nezastane tolik, co dřív. Ještě na sklonku zimy horečně přemýšlela, jak (a jestli) na Velikonoce zvládne napéct rodině a sousedům své vyhlášené mazance.

Téhle dříve příjemné, nyní už vysilující povinnosti byla nakonec ušetřena. Umřela nám teprve před pár dny, na samém konci března. Nechci tuhle vzpomínku zakončit smutně, protože její láska a dobrota zůstává s námi a v nás.

Rozloučím se jinak. Jednou z posledních vět, kterou pronesla, než o několik dní později pokojně a v míru odešla.

Ležela na pohovce, natěsno zachumlaná do vlněné deky a už příliš nevnímala dění kolem sebe. Vlastně vůbec. Moje teta a sestřenice chystaly oběd. Vařily guláš. Vedla se debata o tom, čím jej ještě vylepšit, dochutit.

Vtom babička se zavřenýma očima tiše poznamenala: „Do guláše přece patří paprika…“

Jak žila, tak zemřela.
Kuchařka do poslední chvíle,
s bezmeznou porcí talentu a píle…


Poznámka: Úvodní dvě věty nejsou mým autorským textem. Byly použity na babiččino parte.