Tohle je za mě veliké překvapení letošního roku. Annu Musilovou jsem donedávna neznala a na její instagramový profil jsem narazila díky proklikům z jiných účtů, které na ni odkazovaly. Zrovna vydávala svoji novou knihu, a protože tohle téma mě zajímá vždycky, obzvlášť u českých autorů, zjišťovala jsem víc. Následně jsem si poslechla knižní podcast, jehož byla hostem, a zaujala mě svým projevem natolik, že jsem se rozhodla okusit její tvorbu.

A tak jsem si jednoho chladného, ubrečeného dne koupila v Luxoru na Starobrněnské její čerstvou novinku Tamařino souhvězdí. Kniha mě lapila od prvních stránek a musím říct, že i když věkově nepatřím do cílové čtenářské skupiny, užila jsem si Annino vyprávění od začátku do konce a nemohla se od něj odtrhnout. 

O čem kniha je?

Příběh nás rychle vtáhne do života devatenáctileté Liv, která sní o studiu na fotografické škole, zároveň ale nastupuje do prvního ročníku na práva, protože na „fotku“ se nedostala. Pracuje v kavárně Jiný kafe, aby si vydělala na nájem, snaží se znovu najít společnou řeč se svou starou praktikou, jíž odložila záhy po neúspěšných přijímačkách, a taky se svým tátou, se kterým ji (marně) hledá celoživotně. Pochybuje o sobě, o svém životě, nevěří si.

Naštěstí má vedle sebe kamarádku Johanu, sarkastickou a zdánlivě emočně „pařeznatou“ novinářku, která má co dělat sama se sebou, což nemění nic na tom, že Olivě umí často poradit a pomoci líp než sama sobě.

V Jiným kafi potkává Liv během směny spoustu lidí. A mezi nimi i ji. Zadumanou, do knížky zahleděnou Tamaru. Jednoho dne vezme spontánně do ruky foťák a po cestě z kavárny krásnou neznámou zvěční. Ta si jejího počínání všimne, což Liv rozhodí; zpanikaří a uteče. Neví, co se sebou, neví, proč cítí, co cítí a pučící náklonnost k Tamaře odmítá zpočátku přiznat i sama před sebou.

Následně sdílí Tamařin portrét na svém Instagramu a roztočí tak kolo, které rozhodně nebude snadné zastavit. Sledujeme vývoj vzájemného milostného opojení, lásky, která klíčí pomalu a něžně, s křehkostí i absolutní vášní, jež člověka žene do výšin, stejně jako ho dokáže nemilosrdně srazit na kolena.

Co bys udělal(a), kdybys neměl(a) strach?

Na knize jsou bezesporu nejsilnější jednotlivé emoční vzlety a propady Liv, které umí Anna Musilová popsat naprosto věrohodně. Příběh je sám o sobě zajímavý, ale to, co knihu činí chytlavou už od první stránky, je styl, kterým autorka vypráví. Líbilo se mi, že zavání tak trochu starosvětskou poetičností, při čtení jsem si vysloveně užívala obraty, které Anna používá.

Tamařino souhvězdí je příběhem, ve kterém si každý najde svoji hvězdu nebo hvězdičku. Knížka je často zmiňovaná v souvislosti s LGBT tématikou, já osobně jsem v jejím poselství viděla něco trochu jiného. Zaprvé to, že je prostě o lásce bez nálepek a škatulkování. A taky o nejistotě. Každý z nás občas pochybuje; někdy trochu, jindy strašně. Ze všeho nejvíc o sobě. Sny, kterými žijeme, se zdají nesplnitelné, a tak se raději ukolíbáme falešnou mantrou, že je nám takhle přece taky dobře. V lepším případě jsme si vědomi, že to zas tak v pohodě není, ale někdy s tím zkrátka nejsme schopni nic udělat. Bojíme se změny, protože v naší mysli představuje jednu velkou neznámou. Děsíme se neúspěchu. A někdy třeba i úspěchu, protože vlastně pořádně nevíme, jak se s ním poprat, jak na něj reagovat. Pak je fajn, když máme kolem sebe někoho, kdo v nás věří a kope nás do zadku, ať to (se) nevzdáváme.

Taková je Johana. Vedlejší postava, která neslouží jen jako permanentní podpora hlavní hrdinky, ale je člověkem s vlastním životem, s vlastní úzkostí a nejistotou. Když jsem ji v knize potkávala, bavila mě. Měla jsem radost, že ji Anna Musilová napsala tak, že ze stránek promlouvá sama za sebe a je skutečná. Stejně tak Filip, další postava, se kterou se Liv potkává častěji. Má svoje pro a proti, ale není ani dobrý, ani špatný. Prostě je. Baví mě, že se tohle poslední dobou v české literatuře objevuje často. Pestrost, jinakost a opravdovost.

Tamařino souhvězdí mě zasáhlo víc, než jsem čekala. Myslela jsem, že to bude fajn jednohubka. Namísto toho jsem dostala příběh, který se mnou rezonoval a který rozhodně nespadá pouze do kategorie YOUNG ADULT. Nemusíte mít čerstvě po maturitě, abyste čas od času vytahovali kapesník, vůbec ne, autorčin druhý román je nadčasová věc, ke které se budu vracet. Třeba kvůli dějové lince s tátou, mámou a kvůli posledním pár stranám. V průběhu čtení mi vlastně chyběla jediná věc: Tamara v knize byla, ale častěji nebyla. Míhala se kapitolami a vlastně jsem o ní nevěděla skoro nic. Nedokázala jsem k ní cokoli cítit, přišla mi neurčitá. Pak přišel konec… a všechno do sebe naráz zapadlo.

Láká mě k němu napsat víc, ale neudělám to, každý ať si svůj názor udělá sám. Ještě dodám jednu věc: Anně Musilové je něco málo přes dvacet let… Respekt.

„Nevěřila jsem svým uším, myslela jsem si, že ke mně vítr nese hlas někoho jiného, někoho, kdo nikdy nebyl mým otcem. Věděla jsem, že v těch dvou větách je téměř vše, co jsem chtěla slyšet, a taky jsem věděla, že víc nejspíš nikdy nedostanu, ale málem jsem se rozbrečela štěstím. Místo toho jsem se nakonec začala smát.

Přestože jsem ho vždycky považovala za poleno, co se citů týče, nejspíš moc dobře věděl, co se ve mně v ten moment odehrává. Všimla jsem si, jak mu jemně cuklo v koutku rtů. Záblesk úsměvu. Nepodíval se na mě, ale poprvé v životě jsem měla pocit, že mě vidí. Takže možná i horou se nakonec dá pohnout. Pomalu, jak už to s horami bývá. Trvá to roky a promění se jen nepatrné kousíčky, skoro nemáte šanci tu změnu postřehnout, ale víte, že se děje, a to stačí.“

TAMAŘINO SOUHVĚZDÍ, STR. 303

Žánr: Román, Literatura česká, Pro děti a mládež
Vydáno: 2019, Yoli
Vydání originálu: 2019
Počet stran: 320
Jazyk vydání: český
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-7617-976-9


Zdroj úvodního obrázku:
Pixabay.com