Když jsme se s Martinem rozhodli, že společně absolvujeme týdenní pobyt ve tmě, vlastně jsem dost dobře nevěděla, co nás čeká. Jestli jsem se bála? Překvapivě moc ne. Než jsme se do Lysic vypravili, napadlo mě jen párkrát, že by to mohla být mimo jiné i zkušenost děsivá. Budeme tam přece spolu.

Ze všeho nejvíc jsem čekala, že díky spoustě času bude prostor na povídání a sdílení. Že se dostaneme víc do hloubky, k podstatě. Že semeleme i to, co nás v běžném provozu buď nenapadne, anebo napadne, ale chybí ochota, síla či chuť se tím zabývat víc dopodrobna. A taky že si odpočineme. Hlavně Martin. S sebou jsem pro všechny případy stáhla pár audio knih. Jasně, ve tmě se především medituje, člověk se má soustředit sám na sebe, pobýt se všemi svými pocity, strachy a neutíkat od nich.

Jenže my tam jeli společně hlavně proto, abychom si ten čas užili. Tak nejvíc, jak to jen půjde. A úplně upřímně, něčeho jsem se přece jen bála. Měla jsem obavu, že najednou nebude co dělat, nad čím přemýšlet, nebude už co vytahovat z hlubin hlavy, srdce či těla. Že se objeví velká krabice s označením NOTHING BOX. Mužům se prý zjevuje běžně. Prostě jen tak sedí, leží, relaxují… a najednou se otevře. Nestojí je to žádnou námahu. Fajn, věřím tomu, protože to slýchávám často.

Ale co my ženy? Neznám žádnou, která by o takovém boxu kdy promluvila. Nám se prostě tahle kouzelná krabička neotevírá. Zdá se, že je nám zapovězená. Pomyšlení na to, že by se objevila mě vlastně trochu děsí. Neumím si představit, že bude moje hlava najednou prázdná a vymetená.

Ne, že by se cosi podobného nedělo, ale jinak, jestli mi rozumíte. Když se mám zorientovat v cizím městě či na trase, mám někdy vymeteno víc, než bych si přála. Stejně tak při urgentním rozhodování či potřebě rychloreakce teď a tady. Když ale ležím v posteli nebo upíjím capuccino v rušné kavárně a zvuky kolem vnímám víc a víc vzdáleně, spíš jako kulisu, nikdy se mi ještě nestalo, že by přišel okamžik, kdy bych nemyslela na nic. A přišlo by mi to ohromně divný a ke škodě věci. Vždyť je tolik, tolik věcí, nad kterými potřebuju přemýšlet, i kdybych je nikdy nevyřešila.

Fakt, že NOTHING BOX byl jen obrovskou nafouknutou výmluvou, za kterou jsem se schovávala, jsem si naplno připustila až jedné temné noci následujícího týdne.

Alex a lysická tma

Naší průvodkyní ve tmě se stala éterická víla a znalkyně lucidního snění Alex. Po přivítání nás provedla úzkou věžičkou, která je součástí starého domu v Lysicích a ukázala nám podkrovní prostor, který jsme měli obývat následující týden. Prošli jsme si ho za světla, abychom se zorientovali a věděli bezpečně, kde se co nachází a já už v tu chvíli pocítila první mravenčení v oblasti žaludku. Proběhla společná večeře, prošli jsme všechny pokyny, doporučení a byrokatické záležitosti a pak se šli projít.

Kolem půl deváté jsme byli zpátky. Vybalili jsme věci, naposled podloubali telefony a pak Martin zhasnul a zapálil svíčku. Její mihotavé světýlko zůstalo jediným spojením s jasným a zářícím světem tam venku. Napříč lehkému šimrání v podbřišku jsme oba usnuli rychle a první noc prospali v klidu a bez převalování. Během noci svíčka dohořela a my se tak ráno probudili do absolutní tmy.

Sobota se nesla ve znamení „slepeckého“ sžívání se s prostorem a prvních temných přeludů. Zakopávala jsem, narážela do dveří a „viděla“ to, co ve skutečnosti neexistovalo. Třeba rám dveří, který jsem v hluboké temnočerni pochopitelně spatřit nemohla, navíc se mi zjevil o dost blíž, než dveře skutečně byly. Před očima mi vyskakovaly drobné jiskřičky, neonová světýlka, většinou fialová. Na záchodě jsem „viděla“ jakousi ozdobnou římsu nad umyvadlem a líbila se mi do chvíle, než jsem pohmatem zjistila, že umyvadlo je o metr a půl dál.

Temnojídlo

Jezení ve tmě je zážitek sám o sobě. Po první snídani, misce rýžové kaše, jsem se rozhodla uvařit kafe. Soustředila jsem se jako blázen, přesto jsem si opařila prsty při nalévání vody z konvice do titěrného hrníčku. Velikostně to byl samozřejmě úplně normální klasický čtvrtlitráček, ve tmě je ale plno věcí jinak, vnímáte je odlišně, většinou o dost intenzivněji. A nalévání horké vody do jakékoliv nádoby s sebou nese určitou dávku napětí a adrenalinu.

Než poprvé Alex přinesla oběd, večeři a snídani na následující ráno (chodila za námi jednou denně), trvalo to dlouho. Zatraceně dlouho. Dali jsme si druhou porci kaše a povídali si. Pocitově jsem vnímala, že je den, představovala si, jak se do zdí a střechy zvenku naplno opírá slunce a snažila se část jeho teplosvitu zažehnout v sobě. Řeč se točila kolem Maxe, našeho štěňátka, které jsme svěřili Martinově mamce. Přemýšlela jsem, jestli je Maxíčkovi smutno a zda nás, smraďůšek jeden, po týdnu pozná.

Čekání se protahovalo a my se porůznu věnovali jeden druhému, až jsme rozhodli pustit si první audioknihu. Přehrávač je povolený, ale podsvícení musí být přelepené páskou. Nesmíte zkrátka vidět nic než tmu či to, co sama ukáže.

Zrozeni k běhu

Když jsem tuhle audioknihu stahovala, vůbec jsem netušila, že ji namluvil Jaroslav Dušek. Když se jeho životaplný hlas rozezněl místností, zdálo se, jako by s námi na chvíli pobyl dobrý přítel. A to jsme netušili, že nás bude provázet celým týdnem, od začátku do konce. Vstřebávat příběh v absolutní tmě je daleko intenzivnější, než když jej posloucháte třeba za jízdy autem. Cele se soustředíte na hlas vypravěče, nic a nikdo vás neruší a existují jen živoucí postavy a místo, kde se děj odehrává. Stáváte se součástí hry jako ve snu, který máte plně pod kontrolou a zároveň jej žijete naplno.

A tak jsme se oddali pozoruhodnému příběhu Cavalla Blanca. Tajemného podivína, který se odebral do rozpálených mexických kaňonů (kde se běžný smrtelník buď rychle a navždy ztratí, nebo zemře horkem a vysílením) aby zde uspořádal jeden z nejslavnějších ultramaratonských závodů na světě. Spřátelil se s kmenem Tarahumarů, o kterých se traduje, že jsou nejlepšími a nejšťastnějšími běžci na světě. Běhání v extrémních podmínkách je pro ně stejně přirozené a snadné jako dýchání. Autorem knihy Zrozeni k běhu je Christopher McDougall, který o Cavallovi a ostatních ultramaratoncích vypráví s takovým zápalem a uvěřitelností, že máte chuť každou postavu před závodem obejmout, pevně stisknout a fandit jí až do posledního krůčku v cíli. Vítězství přejete úplně každému, protože každý z hrdinů má něco do sebe. Lví podíl na tom všem má Jaroslav Dušek a jeho autentický přednes. V tomhle případě je knížku lepší slyšet než číst.

Později jsme zjistili, že ostatní audioknihy nejdou buď přehrát, nebo nestojí za nic a nudí nás po pár odstavcích. A tak jsme se ke Cavallovi, Billymu a Jen, Stevovi Jurkovi, Tarahumarům a ostatním zase vrátili. Jednotlivé části příběhu jsou proloženy fakty o běhání, věděckými poznatky a historickými souvislostmi a kdo rád běhá, tomu knížku vřele doporučuju k přečtení či poslechu. Ve tmě jsem měla obrovskou chuť několikrát utéct společně s ultramaratonci. Kamkoliv. A ponejvíce pryč ze sevření temného podkroví.

Dalším světlým bodem pobytu se staly snídaně, obědy, svačiny a večeře. Po celý týden byla k dispozici vegetariánská strava a kromě rýžového nákypu, který jsem dobrovolně jedla naposled v patnácti, jsme si na všem pochutnali. Jídlo jsem vnímala jinak. Jedla jsem mnohem pomaleji a někdy mi dělalo problém zjistit, co vlastně jím. Některé ingredience poznáte snadno a rychle, u jiných tápete. Jídlo bylo pro nás určitým předělem dne a jakýmsi světýlkem, kterým jsme se krok za krokem přibližovali k pátku a „konci tunelu“.

Zaječí úmysly

V pondělí odpoledne jsem zčistajasna měla pocit, že se nemůžu nadechnout. Nutně jsem potřebovala ven na čerstvý vzduch. Hlava horečně vymýšlela, proč skončit, jak to zaonačit, hledala důvody, proč je lepší být zpátky venku. Co to bylo za pitomý nápad vydat se do tmy, co nám to vlastně doopravdy přináší a proč jsme opustili Maxe, kterému jsou sotva tři měsíce? Probrala jsme to následně s Alex při jejím dalším zastavení. „Rozkaz“ zněl jasně: strachu je třeba se vystavit. Já ale v tu chvíli neměla pocit, že jde tak úplně o strach. Chtěla jsem pryč, protože… nuda, nic se neděje, doma by bylo o tolik líp. Nic nedávalo smysl.

Jenže.

Tu noc se strach vyjevil naplno. Najednou jsem vnímala všechny zvuky starého naříkajícího domu, odmítala jít sama na záchod, všude viděla potenciální nebezpečí. Bála jsem se, že uvidím duchy, cosi se záhrobí, něco, nebo někoho, kdo se na mě bude v koupelně dívat z vany, až si půjdu umýt ruce. Vím, jak iracionálně to zní. Co by se asi stalo? Chytlo by mě to lepkavými prsty za ruku a představilo se jako Duch podkroví? Víte, jak si to stvoření představuju? Jako Rákosníčka. Teda spíš Rákosníka. Zmutovaného, obřího, děsivého. A jasně vidím, jak mě tahle obluda unáší pryč z podkrovní koupelny do svého doupěte z mechu a kapradí, kde možná budou čekat stejně nabušení Křemíl a Vochomůr a už se odsud nikdy nedostanu živá.

Jo. S odstupem času se usmívám taky. Ale tváří v tvář temnotě jsem se bála tak, jako snad ještě nikdy. Byl to ten typ strachu, kterému se prostě nechcete vystavit ani za zlatý prasátko. Tělo vám jasně říká, že chce pryč. Jediné, po čem jsem toužila, bylo utéct nebo to zaspat. Od prvního kroku mě odrazoval Martin a samozřejmě i já sama; přece jsem se sem rozhodla jet dobrovolně.

Druhá možnost se mi za celou dobu až do konce pobytu nesplnila. Občas jsem usnula, to ano. Ale spala jsem trhaně a byla jako na drátkách. Sebenepatrnější praskot a táhlé zakvílení trámu (určitě trámu) mě spolehlivě probralo a já na posteli vystřelila jak pérko. Seděla jsem, poulila oči do tmy a srdce bušilo tak, že to museli slyšet až v Brně. Vymyslela jsem pak určitý způsob, jak to aspoň částečně překonat. Na začátku pobytu jsme dostali pásku přes oči, kterou jsme si museli nasadit ve chvíli, kdy do prostoru vcházela Alex. Když otevřela dveře, proniklo do obývacího pokoje světlo. Protože je to při pobytu ve tmě nežádoucí, nasazuje se maska, která kontaktu s ním zabrání.

No a já se ji rozhodla nosit permanentně. Pomáhalo mi to vyrovnat se líp se strachem, kterým mě den za dnem opanoval víc a víc.

Co bys udělala, kdybys neměla strach?

No a teď a tady, uprostřed poslední nekonečně dlouhé noci, kdy už oba odpočítáváme hodiny a minuty, si naplno přiznávám, že NOTHING BOX je to poslední, čeho bych se obávala. Že jsem podvědomě tušila, že i když tady budu společně s Martinem, přijde tahle chvíle. Strach, ať už je jeho původ jakýkoliv, je strach. Je děsivý, obrovský a rozpíná se tím víc, čím víc se mu bráníte.

A já se bráním statečně. Utíkám a schovávám se. Nechci ho vidět, slyšet, ani cítit. Strčím hlavu pod polštář a opakuju si, že je všechno v pořádku. Tma je tma, noc je noc. Za pár hodin jsme pryč. Jak je ale přežít, když nemůžu usnout a proudí mnou čirá hrůza, která mě svírá a nedovolí myslet na nic jiného?

Co kdybych prostě vstala a šla jí vstříc? Ať to znamená cokoliv…

Okamžitě tu myšlenku zapudím. Prostě to vydržím. A tak se klepu, v duchu si zpívám, abych neprobudila Martina, myslím na to všechno, co zítra uvidím a zažiju, na ranní paprsky, čerstvý vzduch… A zase utíkám.

Běžím a běžím, až se konečně na chvíli propadnu za hranice vědomí. V tu chvíli zvoní budík.


Výlez ze tmy na světlo se prý podobá narození.

Já cítila silnou kocovinu. Pěkných pár vín v sobě, motání hlavy, pocit houpajícího se žaludku. To všechno bez kapky alkoholu samozřejmě. Když jsem poprvé otevřela oči, bylo to jen na vteřinu. Světlo bylo intenzivní a oslepující. V půl páté ráno! Když jsme vyšli před dům, nejúžasnější pro mě bylo cítit ranní vzduch. Fakt voněl jak vyprané prádlo, jako bavlna, vnímala jsem čerstvě posečenou trávu a taky pozůstatky deště, kytky vábící včely a čmeláky svým mocným afrodiziakem, letní svěžest i blížící se horkovzdušno.

Se světlem to ale bylo jiné. Zdálo se příliš omamné. Po zbytek dne jsem jeho intenzitu krotila slunečními brýlemi.

Několik následujících dní, spíš nocí, se mě temný strach držel. A i teď je se mnou, byť ustoupil do pozadí. Po týdnu v podkroví obrovsky obdivuju a respektuju nevidomé. Chtěla bych vědět, jak svoji nikdy nekončící noc vnímají. Věřím, že nikoliv jako temnou, protože si časem dokázali svůj vesmír rozsvítit.

Možná v to prostě jen doufám, protože něco takového chci podniknout. Překonat jeden z největších strachů, který jsem zažila a rozzářit ty části sebe, jež se krčí ve stínu lampy. Tam, kde bývá tma největší.

Světlo je přitom na dosah.

Stačí jen směle (i nesměle) vykročit.


Foto:
Daniela Čeřenská
https://www.instagram.com/daji.81/