Jestli si něco do života přitahuju s železnou pravidelností, jsou to určitě všemožné trapasy a jim přidružené situace. Množí se jako myši nebo houby po dešti a nejde to zastavit. Můžu je tahat z rukávu na počkání.

Tak třeba:

Je mi asi třináct a už je ze mě slušný knihomol. Do knihovny chodím častěji než často a většinou se tady potkávám s naší milou knihovnicí. Někdy se ale poštěstí a zaskočí za ni jeden z jejích synů. Víťa je o rok starší než já, sportovní typ, tak trochu sígr, oblíbený. No prostě… je to rebel. Můj naprostý opak. Asi proto mě přitahuje a po očku po něm pokukuju zpoza regálu. Hlavně nenápadně. Moje usilovné snažení se kompletně míjí účinkem, protože Vítek se zajímá o vše možné kolem sebe, vyjma brýlaté, rozklepané Janoutové potící se u regálu číslo tři.

Konečně něco vyberu, tentokrát bleskurychle, a mířím k výpůjčnímu pultu. Brýle kloužou z nosu dolů, tváře mám zarudlé, srdce splašeně tepe. Můj idol se na mě podívá. Vlastně se dívá tak nějak skrze mě.

„Čau Jančo, ty knížky jsou pro tebe?“ zeptá se nezúčastněně, zatímco načítá publikace do systému. Otázka je na místě, někdy totiž půjčuju knihy pro mamku; tudíž na její průkazku.

Můj mozek však není schopen reagovat normálně. Natož logicky. A tak vypálí odpověď, která koresponduje s mými city a pomocí níž chce mému vyvolenému šifrovaně sdělit „vo co de“.

Jo-o, pro tebe,“ žblebtnu přidušeně s přiblblým úsměvem.

Tohle Vítka zaujme, konečně zaostří na osobu před sebou, zatímco já se vidím sto kilometrů daleko odsud. Minimálně.

„Jasný, super,“ protočí oči a znudeně povzdychne, přičemž zpětně mrkne na můj výběr.

  • Lenka Lanczová – Tajná láska
  • Lenka Lanzcová – Prázdniny pro zaláskované
  • Stanislav Rudolf – Údolí krásných žab

Ušklíbne se a v tom pohledu je všechno. V š e ch n o. Jedno vím jistě: má láska sice tajná nezůstane, ale o prázdninách pro zaláskované si můžu nechat zase jen zdát. K údolí krásných žab nemám co říct, klubovou kartu jsem překvapivě nedostala.

Zablekotám cosi o tom, že knihy jsou samozřejmě pro mě, ale klidně si to můžu odpustit. Nevnímá mě. Načteno, hotovo, nazdar.

Odpotácím se z knihovny a končí tím jedna z mých prvních platonických lásek. Do mých šestnácti takhle začaly a končily bez výjimky všechny.

Pak jsem zahodila brýle, stud a na chvíli taky knížky. Naučila jsem se kreslit příšerně kostrbatý oční linky a používat o tři odstíny tmavší makeup. Se svou přirozeně opálenou tváří a třeskutě bílým krkem jsem tehdy mohla zpívat duet Ebony and Ivory úplně sama (ano, vypůjčeno z Přátel). Bylo to jako z bláta do louže. Tenkrát to ale, nechápu proč, zabralo.

Tohle výživné podhoubí následně dalo prostor bujet mnoha dalším výrazným trapnoscénám.

O nich (možná) zase někdy příště.