Tenhle příspěvek píšu na letišti v Istanbulu, cestou na Bali, kde čekáme asi šest (pocitově tak dvacet) hodin. Odkládám na chvíli knížku Koncept kontinua, na kterou jsem kdysi dostala doporučení. Nějakou dobu pozoruju dění okolo sebe, až mi při pohledu na jednu holčičku vytane na mysl dávná vzpomínka. A protože času je spoustu, napadá mě se o ní trochu rozepsat.

Víte, jak se říká, že s něčím, co k vám neodmyslitelně patří, jste se už narodili? Někdo s vařečkou v ruce, jiný s notovou osnovou v hlavě, další s prořízlou pusou… No a já na svět vylezla s propiskou a notýskem. V momentě, kdy jsem se dostala v abecedě k písmenu zet, začal se psát jeden příběh. Doslova a do písmene. A do šuplíku. To hlavně.

Pamatuju si, že jsem dost často odmítala chodit hrát s holkama volejbal. Vlastně jsem dost často bojkotovala jakoukoliv formu aktivního pohybu. Namísto toho jsem zalezla do postele s nově koupeným sešitem a tužkou a spokojeně se nechávala pohlcovat těžce iracionálními světy svých příběhů. Během puberty jsem takhle popsala přibližně dvacet sešitů formátu A5. Mé aktivnější kamarádky (ty co na volejbal chodily s chutí) se stávaly mými prvními čtenářkami. Dodnes je upřímně lituju, krasopis nikdy nebyl mou silnou stránkou. A zároveň moc děkuju za trpělivost a zpětnou vazbu.

Milovala jsem vymýšlení všech detailů i samotných charakterů postav. Kéž bych zpětně mohla říct, že ve mně dřímala alespoň dvě procenta geniality J. K. Rowling. Ale to ne. Jak říká Patrik Hartl: „Trapno je vždy se mnou.“ Na rozdíl od jednoho z nejprodávanějších českých autorů mě tahle fráze provází častěji, než bych si bývala přála.

Namísto divotvorných světů a hrdinů vznikaly příběhy inspirované prostými holčičími tématy, kterými jsem žila. Takhle vznikla třeba Dívčí síla pojednávající o těžkostech života dívky, která se – navzdory všemu a všem – rozhodla stát brankářkou v chlapeckém týmu hokejistů. No jo, tehdy jsme byly s holkama vášnivé fanynky jindřichohradeckého dorostu a já věřila, že když budu hodně chtít, můžu dokázat třeba i tohle… Neptejte se, prosím, jak jsem to chtěla uskutečnit. Notabene se svým pohybovým antitalentem. Snít můžeme naprosto o všem, leč díky bohu ne všechno se plní a může splnit, což oceníme mnohdy až s velkým odstupem.

Když jsem četla Řeku bohů, zrodil se v mé pubertální mysli příběh dívky, která při návštěvě Káhiry objeví „bránu“ do starověkého Egypta a potká tam svoji osudovou lásku, faraona Nahima. Líčení průběhu jejich vášnivého románku optikou třináctileté vztahové veteránky působí velmi věrohodně. Vůbec ne červenoknižně a ultranaivně.

Nejautobiografičtějším počinem se pak zdá být Horská stezka, kde jsem si škodolibě vynahradila všechny posměšky související s mým tehdejším vzhledem. V pubertě jsem nosila půllitry jako Brno a epesní ofinu typu kastrol, takže pozvánky na rande jsem přehrabovala vidlemi. Hrdinka Horské stezky nosí taktéž brýle a patku (podobnost čistě nenáhodná) a světe div se, najde se mladý gentleman, kterému se líbí taková, jaká je, a přes všechny narážky kamarádů jejich lásku dojemně brání. Už chápete, co jsem myslela těmi těžce iracionálními světy? 🙂

No jo. Jak se říká, papír snese hodně… Ve chvílích, kdy jsem zmiňované příběhy psala, jsem jimi žila a tajně doufala, že jednou třeba napíšu alespoň jednu opravdickou knížku. Ač to tak může vypadat, svému náctiletému „já“ se nevysmívám. Naopak. Vlastně je milé těmi zažloutlými stránkami listovat a připomenout si nadšení, které jsem tehdy cítila.

Zpátky do letištní reality.

S pohledem na holčičku, která si cosi čárá do notesu, občas se na svůj výtvor usměje a celkově vypadá hodně spokojeně, mě napadá otázka.

Co bych dnes vzkázala svému třináctiletému já?

  • Tvoř a užívej si to.
  • Nenech se odradit a piš, i kdyby to někomu přišlo úsměvný, hloupý nebo trapný.
  • Když ti pak po letech bude smutno, vzpomeneš si, že máš v jedný roztrhaný krabici plno příběhů, jejichž čtení tě vždycky zaručeně rozesměje.
  • Nedrž se při zemi a neodmítej nabídky na veřejnou prezentaci svých povídek. Nevěříš si a máš strach, že se ztrapníš, já vím. Ale v klidu, i kdyby, co nejhoršího se stane? Umřeš kvůli tomu? Vím, že nepochybuješ o tom, že ano :-)). Nic na světě ale netrvá věčně a je důležitý se z toho neposrat. Anebo posrat, když nemůžeš jinak. Pak je ale zásadní mít kolem sebe lidi, co tě v tom nenechají válet dlouho.
  • Nebuď netrpělivá. Je potřeba vytrvat. VYTRVAT!
  • Až budeš konečně tvořit svou vysněnou knížku, mysli na to, ať to nevzdáš těsně před koncem, což je tvoje specialita!
  • Miluj, co děláš a dělej, co miluješ, holčičko brýlatá, ušatá.
  • Jsi jedinečná. Ostatně jako každý jiný na tomhle krásnodivným světě.