Román je rozepsaný od roku 2011. Plánuju se mu věnovat a snad ho i dopsat.



Věz, nikdy nedosáhneš vyhojení
a sytá sousta žalujících vzpomínek
rozpíjíš obtěžkaným slanookem do ztracena.

Jalovou snahu nikdo neocení
prchavá vítězství, z nichž tryská zhoubný pramínek
to krev tvé krve vzklíčí
a pak je bez udání potracena.

Vidím i procitnutí
zažehlé světlo v tobě
přijde však opožděně
než vzplane, budeš v hrobě.

A hrob tvůj nepokvete
ne déle než dvě léta
pak přijde konec bytí
šeroklid prázdnosvěta.


Strejdo, dneska by to šlo?“ Podívala se na mě svýma kulatýma očima. Mohl jsem jí odolat?

Odpověď jsem znal.

Tebe to ještě nepustilo?“ Mrkl jsem na ni spiklenecky.

Chci, abys mi o tom vyprávěl,“ řekla pevně. Hlásek jako konipásek, v očích moudrost sovy.

Vzdychl jsem. Lituju dne, kdy se poprvé zeptala, kdy poprvé nahlédla do malé zaprášené krabičky. Všechny rány se znovu otevřely. Nemohl jsem zapomenout, pochopitelně, ale snažil jsem se to v sobě potlačit co možná nejhlouběji. Marně. Ona se vždycky připomněla.


Bylo horké červnové léto roku 1945, dvanácté léto mého života s puncem výjimečnosti. Všichni žili koncem války. V hlasech zaznívalo dojetí, třaskavá radost. A do toho vzruchu, pulzujícího maloměstem, se přistěhovali.

Hegerovi. Mladí manželé s jedinou dcerou. Do domu, který sousedil s naším, se nastěhovali v noci. Pana Hegera jsem potkal následujícího rána; přišel k nám pro mléko. Maminka mu dala navrch i pár vajíček, přestože jsme měli tak akorát sami pro sebe. Paní Hegerovou jsem zahlédl navečer, když věšela prádlo. Byla to hezká, štíhlá žena s přísnou vráskou mezi očima.

Tu, na kterou jsem byl zvědavý nejvíc, jsem ale nespatřil. Ani ten den, ani žádný další. Neobjevila se ve škole, nepřišla s rodiči do kostela. Městečkem začala vířit šeptavá vlna spekulací a „zaručených“ informací. Když to došlo tak daleko, že se u Hegerových zastavil pan řídící Roubíček, aby zjistil, proč Bohdanka stále ještě nepřišla mezi ostatní žáky, zatnula tipec všem dohadům samotná paní Hegerová. Bohdanka je prý velmi vážně nemocná a nemá sílu na to, aby ze svého pokoje sešla dolů do kuchyně, natož aby se účastnila výuky.

Od té chvíle chtěli všichni spatřit dívku na vlastní oči. Předháněli se v návštěvách, snažili se vetřít do soukromí Hegerovic domku, ukrojit něco z přízně, aby se dostali dál než ostatní. Hegerovi si ale drželi odstup.

Já častokrát koukal v noci do jejího okna, ve snaze zahlédnout víc, než jen slabý paprsek světla pronikající přes těžký, pečlivě rozprostřený závěs. Nikdy se mi to nepodařilo.


Bylo to jednoho obzvlášť horkého dne, kdy jsme leželi u vody za městem, unaveni po vyčerpávající vodní bitvě, přemítající o všem možném i nemožném. Řeč se stočila i na „dívku za závěsem“.

„Vsadíme se,“ napadlo Káju.

„Schválně, kdo dřív doplave támhle k tomu pařezu,“ přidal se Pepík, žmoulaje stonek šťavele mezi zuby.

„O co?“ Já na to.

Chvíle ticha.

„Kdo prohraje, vleze oknem k tý nemocný holce,“ rozhodl Pepík.

Opět mlčení. Zdálo se to jako velká výzva. Plácli jsme si.

Tatam byla únava. Vystřelili jsme všichni tři jako šípy a rozběhli se k vodě. Dal jsem do toho všechno. Zabíral jsem tak mohutně, až mě po chvíli paže bolely k nesnesení. Přesto jsem neměl šanci. Byl jsem nejmenší, slabší, než oni dva.

Prohrál jsem.

A srdce se rozeběhlo…


… a tlouklo jako pominuté, když jsme se všichni tři přiblížili na dohled našemu cíli. Adrenalin pěnil v každém z nás. Nebylo těžké se k jejímu oknu dostat. Statný strom, jehož chapadlovité větve se svými konečky téměř dotýkaly fasády domu, mi cestu k choré neznámé usnadňoval. Naposledy jsem se podíval na své kamarády a vykročil k mohutnému kmeni.

Byl jsem sice hubený až běda, zato ale mrštný a obratný. Propletl jsem se větvovím a během chvíle se ocitl na dotek těžkému závěsu. Povíval ve větru, okno bylo vzhledem k dusivému parnu pootevřené.

Najednou se mi tam děsivě nechtělo. Obrátil jsem se na masivní větvi a podíval se směrem k akátovému keři, za nímž střídavě mizely a zase se objevovaly dvě střapaté hlavy. Pepík mě okamžitě posunky pobízel vpřed.

Bylo mi jasné, že teď už to nemůžu vzdát. Posměch bych neunesl. Zhluboka jsem se nadechl, s dunivým bušením v hrudi odhrnul závěs a nahlédl dovnitř. Pokoj byl prázdný. Chvíli jsem ostražitě setrval, napjatý a soustředěný, a snažil se zachytit jakýkoliv zvuk. Nic. Jen tikot hodin zezdola.

Osmělil jsem se a potichu se přehoupl přes parapet. Ocitl jsem se v jejím pokoji. V nose mě pošimral zvláštní zvířecí pach, takový, jaký je cítit třeba v cirkuse. Nebyl ostrý, voněl pižmově. Opatrně jsem přecházel sem tam. Postel byla neustlaná. Na stole nepořádek, spousta popsaných papírů, otevřených knih. A všude chloupky. Nejspíš měla kočku. Zvláštní, že jsem ji nikdy nezahlédl.

„Co tady děláš?!“ Ozval se jemný, ryze dívčí hlas nedaleko ode mě. Zněl podrážděně. Ztuhl jsem. Krve by se ve mně nedořezal. Rychle jsem se rozhlédl, ale nikoho jsem neviděl.

„Sázku jsi vyhrál, no ne? Vlezl jsi sem. Už můžeš jít,“ pokračoval hlas věcným tónem.

Jak o tom mohla vědět? Sebral jsem v sobě poslední zbytky odvahy.

„Nemůžu odejít. Musím tě vidět. Co bych jim řekl?“ Kývl jsem bradou směrem k oknu.

„Můžeš si přece něco vymyslet.“ Hlas zazněl o něco měkčeji.

„Neumím lhát,“ přiznal jsem.

Ticho. Po zádech mi stékal pot, štípal i v podpaží a já se třásl po celém těle, nepohnul jsem se však ani o píď.

„Řekl sis o to sám, Štěpáne.“ Zazněl o něco blíž, otočil jsem se ke dveřím.

Podlouhlý stín se rozšiřoval a zkracoval, až se přede mnou konečně zhmotnil.

Z úst se mi vydral bezprostřední, křečovitý výkřik. Proťal ospalé, líně se převalující ticho, rozvibroval každou buňku v mém těle strachem. Automaticky jsem vystřelil a prolétl kolem ní k oknu.

Tehdy jsem ještě netušil, že jsem se právě ocitl tváří v tvář nejmimořádnějšímu člověku ve svém životě.

Jak bych mohl? Byl jsem dvanáctiletý kluk, co právě na vlastní oči spatřil netvora, zrůdu. Utíkal jsem, co mi nohy stačily. Z okna jsem vyskočil na nejbližší větev a zbrkle ručkoval po dalších, o něco menších, dolů. Odřeniny, šlehání větviček, krev tekoucí po tváři – nic jsem nevnímal.

Chtěl jsem jenom pryč, co nejdál, co nejrychleji.

Na jedné z posledních větví se mi smekla noha. Žuchnul jsem do trávy jako uzrálá hruška. Poslední, co jsem vnímal, byl náraz a ostrá bolest v hlavě.

Pak se kolem mě i ve mně rozprostřelo ticho.