Můj táta byl někdo.

Zbožňovala jsem ho. Odmalička byl veselá kopa, osobnost, vůdce. Mělo to i stinné stránky, pochopitelně. Vždycky musel mít pravdu, i když ji neměl. Nejvíc jsem na něm obdivovala skutečnost, že se dokázal bavit úplně s každým. Prostě ho oslovil, ať to bylo malé děcko, nevrlý dědek nebo upjatá dáma. Uměl si lidi získat.

Naučil mě hrát fotbal, střílet z pušky a později taky řídit auto jako chlap. Bavili jsme se spolu dost přímočaře, spíš jako dva muži – kamarádi, než jako dcera s otcem. Byl ke mně přísný jako k nikomu jinému. Očekával jen to nejlepší, nic jiného neexistovalo.

Slyšela jsem od něj věty typu: „Nejsi moc hezká, musíš zaujmout jinak. Rozhoduj. Určuj. Nenech se předběhnout. Nikdy nebuď přizdisráč.“

Nebuď přizdisráč. Jo. To opakoval asi nejčastěji.

Můj táta. Můj hrdina.


Ten den mám v paměti minutu po minutě. A nikdy to nebude jinak.

Přijdu domů a hodím tašku do kouta jako obvykle. Rychle zhltnu zbytek svíčkové a běžím do stáje ke koním.

Otevřu těžká vrata a spatřím tátu. Kouká přímo na mě.

Až na to, že všechno je jinak. Nedívá se vesele jako vždycky. Oči se dívají skrze mě. Vyhasle, lhostejně. Z pusy mu zplihle visí odulý jazyk. Vypadá jako tlustý fialový červ, co vylézá odkudsi z útrob a lascivně se protahuje skrze rty. Čekám, kdy s mlasknutím vyklouzne na slaměnou podestýlku, ale nestane se tak.

Křečovitě vydávím svíčkovou a zbytky svačiny. S potřísněnou košilí dál stojím na místě a koukám na něj. A víc nic. Jenom ho sleduju, neschopna pohybu, výkřiku, pláče.

Pak se všechno semele ráz na ráz. Jednám naprosto automaticky. Možná se do mě na chvíli převtělí, protože tohle nejsem já. Udělám všechno, co je třeba. Odříznu ho, zkontroluju mu puls a zavolám záchranku. Zbytečně.

Posadím se vedle něj a dokud sanita nepřijede, kolébám se vedle jeho těla. Sem, tam, sem, tam, sem, tam.

Následující okamžiky splývají jeden s druhým. Všechno se stane hrozně rychle. Přijedou pohřebáci, odvezou tělo a doktor ze sanity se pořád na něco vyptává.

„Nemáme zavolat psychologa, slečno?“
„Psychologa?“ já na to.
„Jednoho máme doma. Máma je psycholožka.“
„Mám na mysli někoho nestranného.“
„Nechci.“ Táta je mrtvej. Co na tom rozebírat?
„A kde je maminka, děvče?“
„V práci. Jako vždycky.“
„Měli bychom jí zavolat, co říkáš?“
„Nedokázala na tátovi nic poznat, chápete to?“
„Je mi to líto, děvče.“

Je mu to líto. Jistě. Co jiného říct. Stejně neposlouchám.


Proč to táta udělal?

Odpověď je nasnadě.

Protože nebyl přizdisráč. Necítil se dobře. Nechal se tedy vyšetřit. Našli mu rakovinu v konečném stádiu. Nosil to v sobě týden; tajemství, co tížilo jako kámen, probíral se tím odpředu dozadu a zase zpátky. Neviděl jiné východisko. Jiné důstojné východisko. Nehodlal umřít bezmocný jako nějaký uzlíček bolesti zcela závislý na vůli druhých.

Tak to odpískal.


Pár dní po pohřbu přišel z nemocnice doporučený dopis. Vyjadřovali upřímnou lítost nad lidským pochybením. Sestra, která měla být dávno doma a která solidárně vzala směnu za svoji kolegyni, zaměnila složky dvou naprosto odlišných mužů, jež pojilo stejné jméno.

Můj táta se oběsil kvůli zánětu močového měchýře a kandidóze. Obě diagnózy se dají ambulantně léčit.

Rodinný psycholog se zhroutil. Na nemocnici jsme společně podaly žalobu a otupěle čekaly na verdikt soudu.

Chodí nám – teď už jen matce – pravidelná měsíční renta. Každá splátka je ale jen krutou připomínkou toho, co se stalo.

Jedna přepracovaná žena se spletla.

Jeden impulsivní muž udělal chybu, že se nikomu nesvěřil.


Tati?

Ano, holčičko?

Proč jsi nic neřekl? Proč ses tak moc bál být na chvilku zranitelný? Celý život mě učíš, abych byla tvrdá. Hrdá. Nezlomná. A k čemu to všechno? Vážně spočívá hodnota člověka v tom, že všechno zvládne sám? V distancu od vší citlivosti? V rádoby tvrďácké póze, kdy druhému ani nedáš šanci, aby ti mohl být nablízku? Pokud je tohle v Tvých očích síla, pak budu raději přizdisráč.

Ticho, žádná reakce. Jen v komíně teskně kvílí meluzína a neurvale ruší tuhle chvilku pravdy mezi mnou a ním.

Chybíš mi, slyšíš?! Tak strašně mi chybíš…

Můj zoufale hrdý otec neodpovídá…