Zdálo se mi o něm každou noc. Chtěla jsem ho dostat z hlavy, protože z toho nekoukalo nic dobrého. Nešlo to tak snadno, „překvapivě“. Byla jsem ho plná, vpil se do mě.

Uplynul nějaký čas a já na něj konečně přestala myslet. Díkybohu. Nenaplněné sny časem člověka sešrotují. Bolí to, dusí, rve na kusy.


Je mi devětadvacet a vracím se domů z Austrálie. Dvouletý pobyt u protinožců byl po všech stránkách obohacující zážitek. Poznala jsem jinou kulturu, kuchyni, naučila se konečně pořádně anglicky, domů si vezla nepřeberné množství fotek a pět kilo navíc. Potud klasická výpověď člověka navracejícího se z ciziny na rodnou hroudu.

Já si však vezu ještě jeden zásadní „suvenýr“.

Za ty dva roky se toho pro mě hodně změnilo. Do Austrálie odjížděla plachá, vnitřně neuspořádaná holka. Domů se vrací žena, která si konečně začala věřit a umí se o sebe postarat se vším všudy. Nemohu říct, že bych se změnila, pořád jsem to já, jen ošlehanější a sebejistější.

Tedy alespoň do okamžiku, než mi od NĚJ přijde zpráva. Chce se sejít.

Prsk, prsk… prááásk.

Hrdě zářící prskavka mého nového JÁ, zrozeného v bolestech za mořem, posměšně zhasne. Energizující jiskry sebejistoty překotně zaniknou ve vzduchoprázdnu.

Sedím ve svém bytě a vytřeštěně zírám na dávno potemnělý display mobilu. Panebože proč. Dávno jsem ho pustila z hlavy, nevzpomněla si na něj za poslední dva roky ani jednou.

Ani jednou? Co chceš komu nalhávat?

Dobře. Jednou, možná dvakrát, uznávám.

Tak to přidej.

Dělá ti to dobře?!

Mé druhé já nechává otázku bez odpovědi.

Neodepíšu, rozhodnu se. Prostě mu neodepíšu. Takových let se kvůli němu trápím. Za celé čtyři roky mi od něj nepřišel ani řádek. Natož přání k narozeninám.

„Chci bejt s tebou v tobě. Už napořád,“ šeptal mi do ucha, když jsme se viděli naposledy, pohlcen mojí těsnotou. Topila jsem se v jeho očích, hlase, prýštícím charismatu.

„Zavolám ti,“ usmál se na mě a políbil mě do vlasů, když ráno odcházel.

„Dobře,“ oplatila jsem mu úsměv s vědomím, že jen tak o něm neuslyším. Má přece přítelkyni. Zavolá za pár týdnů, možná za měsíc. Až na mě dostane chuť.

Nikdy jsme spolu neměli vztah a vím, že to bylo jedině dobře. Vlastně jsem si nedovedla představit, že bychom tvořili pár. Každý jsme z jiného těsta, on extrovertní požitkář, já spíše introvertní pozorovatel. Jsme jako rub a líc, noc a den, světlo a tma. Přesto jsme po sobě toužili. Zvířecím způsobem.

Rozdíl mezi námi byl v tom, že jemu stačilo vyspat se se mnou, zatímco já pro něj hořela pulzujícím citem, který jsem sama sobě odmítala přiznat. Topila jsem se v sebeklamu a ujišťovala své racionální já, že se vezu na stejně volnomyšlenkářské vlně jako on.

Neodpovím mu, rozhodnu se definitivně. Nechci se s ním vidět. Už nikdy.


„Ahoj,“ pousměje se nejistě, když k němu zvolna kráčím. Klap, klap. Dávám si záležet, aby se má chůze na osmicentimetrových jehličkách jevila jako nezávislá. To že tak těžko může působit, když sotva zvládnu kočírovat brkající nohy, si nepřipouštím.

„Čau,“ odpovím neutrálně. Uvnitř vířím. Nejistého ho neznám. Všimnu si viditelných pytlů pod očima. Na kráse mu to sice neubírá, uvědomím si závistivě, ale je znát, že se mu schoulila do tváře jakási vnitřní nepohoda a zanechává po sobě znatelný otisk.

Prohlíží si mě. Čekám, že poznamená, jak mi to sluší nebo něco v podobném duchu. Připravila jsem si dokonce předem vtipnou a nenucenou odpověď. Roman ale mlčí. Usadíme se ke stolu a než přijde číšník, následuje chvilka ticha, prošpikovaného trapností a pochybami.

Naštěstí se po chvilce vzpamatuje a položí otázku, která nutně musela přijít. A tak se rozpovídám.

One woman show s mnoha vrstvami přednesu. Bez odezvy.

„Co se děje?!“ rupnou mi nervy, když můj hlas zanikne ve výbuchu smíchu zaznívajícího od vedlejšího stolu a on si toho pomalu ani nevšimne.

„Prokoukla jsi mě,“ pousměje se.

„Což bylo fakt těžký,“ rýpnu si ironicky. „Vůbec mě neposloucháš. Proč jsi chtěl se mnou mluvit?“

Nervózně se poškrábe ve vlasech. Visím na něm očima. Možná ho nechala Kačena, napadne mě náhle s nadějí tak zjevnou, že raději rychle odvrátím pohled. Když stále mlčí, neudržím se.

 „Je to něco s Kateřinou?“ vypadne ze mě. Sakra, ovládej se!

Odkašle si a podívá se kamsi nad mou hlavu.

„S Katkou už spolu nejsme,“ odpoví neutrálně.

Srdce se mi prudce rozbuší. Potřebuju panáka, uvědomím se. A potřebuju ho hned! Mávnu na číšníka a objednám dvakrát Metaxu. Roman na mě nechápavě kouká. Pak pokrčí rameny.

„Možná to není od věci…“

„Nechceš mi o tom něco říct,“ nakloním se k němu a očima zabloudím k vedlejšímu stolu. Najednou je mi jejich smích sympatický. Hřeje mě.

Znovu se vrátím pohledem k němu, povzbudivě se usměju se a dotknu se hřbetu jeho ruky. Olízne si rty a pomalu svou dlaň vyprostí.

„Já vím, že seš z toho špatnej, Romane. Věř mi, že to naprosto chápu!“ řeknu tiše. Opravdu se do něj snažím vcítit. Srdci, co se v hrudi rozradostněně třepotá ale neporučím.

Chvíli na mě kouká.

„Dokázala bys se mnou žít? I po tom všem, co jsem ti udělal?“ zeptá se.

Polknu. Může být někdo šťastnější než já v této chvíli? „Zaskočil jsi mě,“ odpovídám mu. „Na tohle se tak nedá tak rychle odpovědět.“

„Já vím, promiň,“ projede si rukou rozcuchané vlasy a uhladí je podél hlavy. Má je delší než kdysi. Působí to nedbale, možná si je jen zapomněl nechat ostříhat. Vlastně ne, to mi k němu nesedí.

„Možná bysme mohli začít trochu zvolna, co ty na to?“

„Ne. To nemohli,“ řekne kategoricky a napřímí se.

Tuhle reakci vůbec nečekám. V levém oku mi tepavě zacuká. Moje poznávací znamení už od dětství.

Zavře oči.

„Považuju za povinnost ti to říct, přestože se ve mně všechno svírá. Máš právo to vědět.“ Oči má pevně semknuté.

Srdce se mi znovu prudce rozbuší, tentokrát strachy.

Vzpomenu si na poslední noc, kterou jsme spolu strávili. Když si myslel, že spím, přejel mi lehounce prstem přes nos až k bradě. „Kdybys věděla, jak z tebe šílím,“ zašeptal a vtiskl mi pusu do vlasů. Tetelila jsem se láskou, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Nechtěla jsem porušit ten prchavý okamžik štěstí

„Dvakrát Metaxa, prosím,“ vetře se do našeho soukromí čísník. Přisunu skleničku blíž k sobě a dlaněmi ji obemknu. Potřebuju oporu.

„Loni jsem měl nějaký problémy a dělali mi všechny různý testy,“ rozmluví se.

Koukám do jeho rozšířených zorniček a kdesi hluboko ve mně se začíná zvedat vlna…

„Trvalo to všechno dlouho a výsledek mě položil,“ pokračuje tiše.

… vlna ve mně nabírá rychlost a hrne před sebou všechno, co jí stojí v cestě. Všechny pocity, co se ve mně nekonečně dlouho střádaly a nebyly naplněny. Všechny střípky, co se měly poskládat v mozaiku…

„Adélo, jsem HIV pozitivní,“ hlesne.

… myšlenka na rakovinu je agresivně přebita tím, co právě řekl. Cvrkot a smích v místnosti někdo ztlumí, možná vypne. Všechno se zúží do jediné linky. Škubnu sebou a převrhnu skleničku s Metaxou. Temně jantarová tekutina vířivě vylétne ze sklenky. Za okamžik vnímám vlhko v klíně, které neurvale proniká látkou sukně až na kůži. Slunečný extrakt Řecka mrazivě zastudí.

Vzpamatuju se. Alespoň natolik, abych se zeptala, jak dlouho je pozitivní. Odpoví mi, že byl s největší pravděpodobností nakažený už v době, kdy jsme spolu spali.

Všechno kolem potemní.


Netuším, jak se dostanu domů, matně si vybavuju, že mě naložil do taxíku, že jsem si nějak odemkla a teď tu otupěle sedím se zpola vypitou flaškou vodky.

Kde jsi teď? Kde jsi, abys mi vmetla do ksichtu, žes měla pravdu už tenkrát, když jsme se seznámili? Opile vyvolávám své druhé já.

Mlčí.

Vlastně ho chápu. Ono tak nějak není co říct. Co na tom, že kdybych mohla všechno vzít zpátky, nikdy bych si s ním nezačala. To všechno je teď pryč. Je pozdě. Kdysi jsem někde četla, že jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je podlehnout mu. Pěkně pitomej výrok. Jenže jak jsem to tenkrát, kurva, mohla vědět?!

Přijde mi zpráva. Od mámy. Jestli už jsem dorazila a ať se jí okamžitě ozvu.

Tak teda jo. Jsem doma, mami. Zítra se stavím, jestli na to budu mít. Po testu. Jak dlouho se vlastně čeká na výsledek? Minuty, dny, týdny? Bezpochyby k zešílení DLOUHO.