Tuhle knihu jsem četla na místě, kde má Martinova babička chatu. Nádhernou, historií opředenou chaloupku, kde se zastavil čas. V kouzelné zahradě, obklopeni stromy, čmeláky a ptáky můžete nerušeně lelkovat, psát, jíst, pít kafe nebo číst. Anebo všechno dohromady. Zalezla jsem si pod jeden košatý strom kousek od terasy a začetla se, ukusujíc malinovou galetku a upíjejíc poctivé espresso z kávovaru, který jsem nebyla líná vézt z Brna s sebou. A právě v přírodě, za životaplného cvrkotu všude kolem, se mi Osm hor četlo samo.

Ať už je osud cokoli, přebývá v horách, které máme nad hlavou – pro protagonisty románu Osm hor platí tohle tvrzení beze zbytku. V horách se do sebe zamilovali rodiče Pietra, jednoho ze dvou hlavních mužských hrdinů, v horách se Pietro seznámí s Brunem, svým nejlepším kamarádem. Výšlapy do hor se stanou výchovnou metodou Pietrova otce, samotářského chemika střádajícího v šedi Milána svůj vztek na celý svět i svůj stesk po horských vrcholech. Také Pietrův i Brunův dospělý život bude pevně svázán s horami.

OFICIÁLNÍ TEXT DISTRIBUTORA

Záhy jsem podlehla Paolovu úspornému stylu psaní. Já, která se až nesmyslně vyžívám v popisu různých detailů a pocitů jsem fascinovaně a s pokorou sledovala, jak skvěle funguje, když tohle někdo úplně vynechá a úsporně pracuje s textem osekaným od všeho přebytečného.

Paolo Cognetti umí vyjádřit silné emoce bez patosu a barvitých vysvětlení. Vypráví o horách přímo a bez příkras a aniž by se urputně snažil získat si vaše sympatie, po pár stránkách se ocitáte na stezkách společně s hrdiny. Vnímáte každý kámen, trávu, co voní jako čerstvě vyprané prádlo, do zad vás spolu s Pietrem a Brunem pálí slunce a cítíte nohy, hlavně paty a kolena, auu… A říkáte si, jaké to asi bude, až se druhý den ráno probudíte.

Když Pietro vypráví o svém vztahu s otcem, neprolévá u toho kýble slz, nesoudí, neukazuje na něj prstem. Sdílí svůj příběh bez hysterie a vykřičníků. Přesto s ním soucítíte a vlastně díky tomu dokážete porozumět i tomu tátovi, který si v rozhovorech dvakrát neliboval a daleko raději investoval energii do dlouhých osamocených výšlapů. Jeho nejbližšími společníky tak po celý život zůstaly horská sedla a soutěsky, říčky a zbytky sněhu na vrcholcích hor.

Až po letech si Pietro nenásilně uvědomuje, že toho má s otcem společného víc, než by si býval myslel. A když mu tatínek odkáže pozemek blízko letního domu v Graně, kde dlouhé roky společně jako rodina pobývali, vrací se na místo činu, aby pomalu nacházel sám sebe, porozuměl otcovu smýšlení a hodnotám, vyšlápl se starým kamarádem dalších pár kopců a jednoduše pobyl na místech, kde se cítí víc a víc doma.

Knížka plyne jako horská říčka, sledujete příběh jednoho života a přátelství v proměnách času. Není to ten typ knihy, u kterého po dočtení cítíte palčivou potřebu jít si okamžitě nalít panáka. Proč ji tedy číst? Právě proto, že je tolik ze života. Tak prostá a zároveň plná prožitků. Těch nejobyčejnějších, a přesto krásných, dravých i čistých. Stejně jako horská bystřina blízko Grany. Místy nepředvídatelná a deroucí se vpřed, jinde pokojná a plynoucí pozvolna. Jako samotné bytí. S osudem a budoucností, která podle Pietra přebývá nad našimi hlavami, vysoko v horách.


Vydáno: 2017, Odeon
Autor: Paolo Cognetti
Originální název: Le otto montagne (2016)
Počet stran: 232
Překlad: Alice Flemrová