Kdysi jsem psala nitrohled o zimě. Přestože leden je mým rodným měsícem, nemám k němu příliš vřelý vztah. Dnes jsem narazila na krásný „podzimní“ text Ladislava Zibury. Že je poetický, mě nepřekvapilo. Ladislav píše skvěle a ráda jeho příspěvky čtu. S tímhle jsem ale naprosto souznila.

Podzim je pro mě nejklidnějším obdobím z celého roku. A je to ten druh klidu a ztišení, které vyhledávám a potřebuju, neděsí mě. Konečně se ochlazuje, dusno a horko hlásí ústup a přicházejí chladnější rána (díky, díky, díky). Letní pidilásky končí, škola volá.

Večery vybízejí k nalití sklenky těžšího červeného, které nahradí letní růžovky. O slovo se hlásí horké bylinkové čaje, dýňová polívka a taky vývary. V jiném období nesním tolik polívek, jako právě v září, říjnu a listopadu. Miluju je. Na plotně mi bublá pořád něco, vařím nepřetržitě. Dýně je už tak trochu stereotypní klasika (která ale neomrzí), stejně jako houby.

Jestli má podzim svoji signature vůni, pak její srdce laská a těší všechny nadšené houbaře. Voní máslově jako bedla, kořenitě díky ryzci a taky lehce mechově po modrácích. Nejlépe se rozvine na másle. Špetka soli, kmínu, pepře a je hotovo, víc není třeba. Pak už se jen usadit do křesla, zachumlat do deky a otevřít knížku.

Jo. Podzim je pro mě o čtení. Víc než kdy jindy. V létě to příliš nejde, nebo to neumím. Společně se zářím ale přijde chuť zabořit nos mezi stránky a vytáhnout ho až na jaře.

Ladislav psal o tom, že podzim vnímá jako takovou přípravu na smrt. Zažijeme ho při troše štěstí sedmdesátkrát, osmdesátkrát a jednoho hluboce podzimního dne se prostě neprobudíme; odložíme svůj štít a meč a naše hlídka končí.

Ne všichni se dočkáme. Pro někoho je připravena smrt jarní, kdy je jeho mysl i tělo ještě v rozpuku, na dalšího číhá letní zubatá a zasáhne jej v plné síle a nepřipraveného, na většinu z nás ale čeká listopad. Stáváme se holými jako ty stromy, bezbrannými, cyklus se uzavírá.

Vracíme se na začátek.

Poslední roky, měsíce, týdny nebo dny jsme často odkázaní na pomoc svých nejbližších, podobně jako batolata. Tam, kde léta komunikace nefungovala, je teď o to víc smutno a pošmourno. Tam, kde proudí láska či alespoň vzájemný respekt, přirozeně funguje sounáležitost a pro všechny zúčastněné je situace snazší.

Opadáváme, šedneme, síly nás opouští, ale pokud milujeme a jsme milováni, stává se podzim jakousi stmelující etapou. Nevnímám jej negativně, ať už jde o období roční nebo to životní. Předzimní čas je pro mě o návratech a smířeních, o odpuštění, sdílení a uvědomění.

Na podzim se ukáže, co jsme zaseli na jaře a jak jsme hospodařili v létě.

Vítej, podzime můj třicátý čtvrtý. Choulím se do Tebe s radostí a chutí.


Zdroj obrázků:
Pixabay.com

Chcete pokračovat? Psala jsem taky o zimě.