Sedí kolem malého kulatého stolku. Tři ženy, tři generace, tři tolik rozdílné a současně paralelní pohledy na svět. Babička, dcera a vnučka. V pozadí tiše hraje Let It Loose od Rolling Stones, venku prší a nad nimi, v setmělém koutě chátrající půdy, se právě mrouskají dvě kočky.

„Mám trápení, abyste věděly,“ mrkne babička na zbývající dvě ženy.

Obě se přisunují blíže v tichém očekávání.

„Nikam nechce chodit. Už nechce ráno ani vylézt z postele, že prej je připravenej. No chápete to?“

„Už je to tu zase?“ povzdechne si dcera.

„V poslední době se mi zdál dobrej,“ odtrhne vnučka pohled od oprýskaného laku na jednom z pečlivě zapilovaných nehtů.

„To on jen tak před vámi. Ale jak tu nikdo není a zůstaneme sami, padne to na něj. Prej se mu zdá o Bohu a nebi, nic ho netěší, už ani dříví mi nechce nasekat.“

„A fakt si nemyslíš, že se něco děje?“ prohodí dcera apaticky.

„Vždyť víte, co všechno absolvoval. Je zdravej jako řípa!“ odsekne babička.

Odmlčí se a nastalé ticho umožní kočičím milencům naplno vstoupit do centra jejich pozornosti. Místnost se rozezní trojhlasným smíchem. Na chvíli je atmosféra vřelá a uvolněná. Na okamžik.


Venku, jen pár metrů od hlavních dveří, stojí pod omšelou střechou dva muži a ospale mžourají skrze dešťové kapky kamsi do prázdna. Starší pokuřuje z dýmky.

„Tak jak jde život?“ vypustí z pusy úhledný obláček.

Mladší se zhluboka napije vychlazené desítky, pošle do světa táhlý říhanec a ušklíbne se.

„Nevim, co by chtěla. Furt pindá, proč nejedeme támhle, proč si taky nekoupíme lepší televizi. Jasně jsem jí řek, že teď kšefty moc nejdou, tak zájezd nepadá v úvahu, televize nám stačí ta, kterou máme -“

„Hele, Venouši, je to moje dcera. Tak brzdi.“

„A no jo, co sem řek…“

„To víš, to má po mámě todleto. Ta taky neví coby,“ pokrčí děda rameny.

„Podivejte se, taky bych si mohl stěžovat. Večeře mívám jenom studený a studená je i vona, mezi náma,“ odfrkne si a zase se zhluboka napije.

„Ani nevíš, jak ti rozumím,“ přikývne děda zúčastněně.

„Jsem zvědavej, koho si přivede mladá, začínaj se jí zapalovat lejtka,“ podrbe se Venca na bradě.

„Ani mi nemluv. Já už se toho nedočkám,“ povzdychne si děda.

„Ale proč byste se nedočkal?“ nasadí jeho zeť vědomě káravý tón a v duchu si pomyslí cosi o hypochondrech.

„Je mi špatně. Je mi moc špatně, Venco. Bába mi nechce věřit, prej ať se seberu, ať to překousnu. Prd ví, jak mi je. Já cejtim, že už tady dlouho nebudu. Dej na moje slova.“

„Ale no tak, dědo, moc si to berete. Co takhle vyrazit na ryby?“

„Ne, ne. Bolej mě záda, nevydržim tam sedět.“

„A co takhle do hospody, na pívo?“

„Podivej, seš hodnej, Venoušku, ale mě už ani to pivo netěší.“

Venca se poškrábe na čele a myšlenky se mu stočí docela jiným směrem. Večer, až odbudou tuhle povinnostní návštěvu, vyrazí na jedno a staví se za Růženou. Ta po něm nechce ani novou pračku, ani zájezd k moři. Stačí jí, když sem tam něco opraví. Odměňuje se mu za to královsky. Když si představí, jak se před ním zavlní v černých podvazcích, vyšvihne se na těžký dubový stůl, co má v kuchyni a rozcapí svoje macatá stehna, orosí se mu čelo potem. Je úplně jiná než jeho žena. Na rozdíl od ní, ušklíbne se odporem, je vláčná, pružná a tak nějak vřele teplá.

Děda ho pozoruje zpod přivřených víček s vědomím, že zákonitě musí mít nějakou ženskou. Chvíli vážně uvažuje o tom, že mu domluví. Že se svojí dcery alespoň jednou v životě zastane. Pak nad tím mávne rukou. Svých starostí má dost. Bába jeho naříkání nebere vážně, vlastně mu vůbec nevěří a ostatní jakbysmet. Ale brzy budou koukat. V hlavě se mu jako fata morgana zjeví představa, kterou si hýčká v hlavě už dobrých pár měsíců:

Celá jeho rodina stojí kolem hrobu, do kterého je spouštěna rakev. Všichni jsou hluboce zasaženi bolestným pocitem naprostého selhání. Uvědomují si, že mu nevěnovali dostatečnou pozornost. Že se chovali jako sobci.

V srdci se mu na malou chvíli poklidně rozprostře slastný pocit naprosté blaženosti. Cítí se jako vítěz, hrdina. Co na tom, že posmrtně velebený hrdina. Opájí se tou představou a potahuje z dýmky.


Ze dveří se vykloní babička a hýkne na oba muže, že oběd je na stole. Starý pán se na ni zahledí a prchavý okamžik štěstí se rozplyne. Místo svojí kdysi krásné ženy vidí jen obtloustlou cizinku v zelené zástěře bez rukávů, jež dává vyniknout narezlým chomáčkům v podpaží. Ušklíbne se.


Podává se kachna s knedlíkem a zelím. Synchronně s mlaskáním povolují opasky, ale nikdo neodmítne kávu a zákusek. Po sladké tečce všem ztěžknou víčka a konverzace uvadá, až vyhasne docela.

Venca se bez skrupulí natáhne na proleželou pohovku a za chvíli těžce odfukuje, děda si demonstrativně v kuchyni připravovuje čaj pro zdravé zažívání. Babička mezitím nalije sobě, dceři i vnučce štědrou dávku laciného koňaku a pustí televizi.

Vnučka přestane vnímat dění na obrazovce i babiččino zbytečné osvětlování děje. Zaměří svoji pozornost na usínajícího otce, pohledem sjede břicho vytékající z povolených kalhot a proti své vůli se zachvěje odporem. Pochybuje o tom, že by od něj matka opravdu odešla. Zná ji a moc dobře ví, že přestože svého manžela dávno nemiluje, není schopná začít nový život. Neudělá krok do prázdna. Je si tím téměř jistá, ale baví se představou, že by matka přece jen ztracenou odvahu našla. Třeba by si společně našly byt a konečně začaly užívat života. Třeba by si mohly být bližší. Pak se v duchu ušklíbne. Jak naivní představa. Jak by mohl být její kamarádkou někdo, kdo ustrašeně sedí v koutě a bojí se jakékoliv změny. Vyžene myšlenky na oba rodiče a možnost nového života z hlavy. Do centra pozornosti vstoupí myšlenka další, intenzivnější. Copak asi teď dělá, pomyslí si. David. Kluk, kterého už dva roky tajně miluje a který o jejích citech nemá tušení. Udělej první krok, radí jí kamarádky. Nebuď jako máma, říká sama sobě. A přesto se neodváží. Čeká. Sonduje. Nedá mu sebemenším náznakem najevo, jak moc po něm touží. Víc se jím zabývat nestihne, babička se právě na cosi ptá.

„Ale jo, ve škole dobrý, jako dycky…“

Babička zakroutí hlavou. Tyhle její nic neříkající odpovědi. Pokaždé je to stejné. Vždycky se těší, až za ní vnučka přijede a nakonec se z plánovaného hovoru vyklubou dvě, tři neosobní věty. Co o ní vlastně za posledních několik let ví? Bez nadsázky se dá říct, že nic. Tuší jen, že s největší pravděpodobností nemá přítele. Tak ráda by jí předala pár rad, pár postřehů ze života, ale vnučka se pokaždé chová tak odtažitě, že se vždy stáhne zpět. Přitom už žije jen pro ni. A pro Tomáška, svého druhého vnuka, kterého však vidí jen jednou za rok, protože syn žije s rodinou v Americe. Kromě vnoučat už nemá nic. Bývala společenská a zábavná, chlapi se za ní otáčeli, ale s odchodem dětí z domova jakoby vnitřně vyhořela. Uvědomuje si to. Dnes se stalo hlavní náplní šedých, zoufale stejných dní jídlo. Zajídá stesk a samotu a hodnota naposled naměřeného cholesterolu se rapidně blíží alarmujícímu stavu. Červená kontrolka bliká na poplach.


Dcera sedící naproti se cítí odhodlaně. Až dnes přijedou domů, řekne mu, že od něj odchází. Myslí na to poslední dva měsíce skoro neustále. Nespí s ním už skoro dva roky, protože toho není schopna. Je jí odporný se svými nezastřiženými nehty na nohou, nečištěnými zuby, absencí jakýchkoliv citů a taktu. Pouhá představa sexu s ním stačí k tomu, aby se jí zvedl žaludek. Trápí se, uvadá a není tu nikdo, kdo by ji zalil, aby zas mohla naplno rozkvést. Dneska sebere odvahu a udělá to. Už kvůli dceři. Vnímá její pohledy, cítí její pohrdání. Tolik si přeje, aby si víc rozuměly, ale nedaří se jí prolomit ledy vzájemného nepochopení. V tu chvíli Venca zachrápe. Chce se jí vstát a plivnout na něj. Místo toho s ním bez milosti zatřese. Je čas jet domů.


Po odjezdu mladých zamíří babička rovnou do spíže. Nakrájí na prkénko prorostlý bůček a jen tak na divoko bez chleba jej uždibuje k odpolední detektivce. Děda se usadí do křesla vedle ní a znuděně luští křížovku. Občas si povzdychne, bolí ho záda.

Nebaví se.


Stejně tak mladí na cestě domů. Vnučka je myšlenkami u své kamarádky, Venca se nemůže dočkat milenky a v jeho ženě, úměrně s přibližujícím se domovem, slábne odhodlání. Vlastně to nemůže udělat. Nemá nic našetřeno a nemá nikoho, kdo by jí půjčil. Když přijedou domů, počká, až manžel s dcerou odejdou. Rozeběhne se do ložnice a zamíří rovnou ke skříni. Když v dlani sevře láhev laciné vodky, třas rukou pomalu ustává. Netrvá dlouho a cítí, jak její starosti a problémy protkává mlha zapomnění. Valí se přes všechna temná zákoutí jejího otupělého srdce a překrývá jej pláštěm slepé a hluché apatie. Pije už rok. Upíjí se. Zatím nepozorována. Vlastně to není těžké utajit, její život nikoho nezajímá. Když přijde domů dcera, všimne si, že matka už spí a nebudí ji. Manžel dorazí spolu s prvními ranními paprsky, posnídá kafe a cigaretu, převlékne se, a aniž se zastaví v ložnici, pokračuje do práce.


Přestože si ji tajně vysnil, nikdy se dědovi jeho představa nesplní. Přežije manželku, nad jejímž srdcem zvítězí cholesterol a také svou dceru, která se pár dní od matčiny smrti konečně odhodlá změnit svůj život.

Na druhém pohřbu se dostaví i pocity, kterými se duševně ukájí. Zadostiučinění s nimi však nepřichází. Tím, koho sevřou a drtí, je on sám. Společně s vnučkou a zetěm vyprovází pohledem rakev, jež klesá do země k poslednímu odpočinku. To, že jeho dcera měla dlouhodobé psychické problémy, zjistí až po její smrti. Krom několika důmyslně ukrytých lahví tvrdého alkoholu se v bytě najde i poměrně barvitý osobní deník upjaté dcery, mámy a manželky.

Stojí nad hrobem, do kterého je pomalu spouštěna rakev a zasáhne ho bolestný pocit naprostého selhání. Uvědomuje si, že svojí holčičce nevěnoval dostatečnou pozornost. Že se choval jako sobec.