Bez zájmu pozoruji dění před sebou. Tak už to udělej, pomyslím si. Na co čekáš? Vím však, proč otálí. Doufá, že se tu přece jen někdo objeví. Že k němu přiskočí a strhne ho zpět. Nebo s ním jen nezištně promluví a upřímně pochopí jeho vnitřní žal.

Každý sebevrah v to doufá. Většinou marně.

Svět jde kupředu, pulzuje, roztahuje se. Rozvoj a vývoj všeho rozličného postupuje vpřed. Ruku v ruce s rozmachem dříve netušených možností přichází osamělost. Lidé se navzájem přestali poslouchat, nevnímají ty, jež pomoc potřebují. Jejich zoufalé volání nebývá, nebo spíš nechce být, vyslyšeno.

Myslí si, že je sám. Začne nahlas vzlykat a rozmlouvat sám se sebou. Zní to zoufale. Netrápí ho existenční problémy. Netrápí ho dokonce ani nešťastná láska, alespoň ne prioritně, jinak bych ji z něho vycítil. Připadá si zoufale sám. Tak moc chce změnit svůj život, ale neví jak. Chce začít jinde a jinak, ale nemá s kým.

„Copak chci tolik, sakra? Proč to nejde? Jsem já ten špatnej?“ ptá se sám sebe dokola.

Nejsi. Jsi jen příliš jiný. Nesplyneš s nimi nikdy. A právě proto jsi sám a sám zůstaneš, pomyslím si.

„Kdybych jen věděl, co je na druhé straně, bojím se,“ vydechne tiše do větru.

Ptám se na to samé, člověče. Už věky věků. Na rozdíl od tebe se to nikdy nedozvím, odpovím mu v duchu.

Člověk si položí hlavu na kolena a dá naplno průchod svému žalu.

Nezúčastněně nasaju vír jeho myšlenek.

Myslí na nějakou dívku. Tak přece jen je v tom láska. Jako téměř vždy. Zachytávám jednotlivé paprsky jeho roztěkaných vzpomínek a něco mě nepatrně zaujme. Ten člověk je umělec. Básník. Osamělý rytíř bojující s nepochopením, jenž předčítá před spaním verše svému psovi, protože jeho tvorbu opakovaně odmítli vydat. Právě myslí na svoji poslední báseň. Vnímám, jak si ji vnitřním hlasem přeříkává, jak tragikomické verše pomalu plynou a začne mě nepatrně zajímat.

Nemám rád lidi. Alespoň ne většinu.

Pro umělce ale chovám určitou slabost. Je to osobní. Dřív jsem psal. Je to už hodně dávno. Umělci znamenají poselství, odkaz pro další generace. Jsou to tvorové s duší. Ať je jakkoliv rozervaná, šílená nebo paranoidní, do svých děl vkládají to nejlepší z ní.

Extrakt minulosti je tak díky nim uchován v obrazech a příbězích, ve stavbách, jež se nabubřele tyčí nad našimi hlavami, v sochách, které mi tolik připomínají mě samotného. Jsem kámen, jehož psýché je chladná a kamenná, mrtvá duše, jež dávno odešla na druhý břeh, zatímco tělo zůstalo a strnule bloudí měnícím se světem napříč staletími.

Za ta léta své existence jsem vůči lidem otupěl. Vlastně jsou mi lhostejní. Umělců, jejichž čas se naplnil příliš brzy, však lituji.

Byl jsem agilní člověk. Kdysi. Narodil jsem se v plném rozpuku anglické renesance, v polovině června roku 1590. Shakespearovi v té době bylo 26 let a stál na počátku cesty, na jejímž konci ho čekala věčná sláva.

Byl jsem básník. Miloval jsem hru se slovy, laskal se s nimi. Snažil jsem se však až příliš. Verše ze mě netryskaly s uvolněností a přirozeností, z mých básní byla cítit toporná snaha vyrovnat se velikánům své doby.

Jako mladý a sebestředný narcis, neodvolatelně přesvědčený o svém talentu, nedokázal jsem unést dobře míněnou kritiku. Cítil jsem se nepochopený. Měl jsem od té doby mnoho času přemýšlet. Vyzrát jako osobnost, ačkoliv dnes už jsem přezrálý, zahnívající. Můj pohár dávno přetekl, a přesto tu jsem. Mám tělo mladíka a duši nejprotivnějšího starce.

Věčnost…

Věčnost je největší prokletí, nejstrašnější trest, jakým lze lidského tvora odsoudit. Tenkrát jsem si to nemyslel.

Dar věčnosti…Věčnost je zlo, je to stvůra, která se vám sápe po hrdle a nikdy jej neprokousne nadoraz. Je to škvár, temnota, věčná samota.

Podívám se naň a ve vteřině se rozhodnu.

Zatímco naříkavě lká, neslyšně se k němu přiblížím, chytím jej za ramena a pohlédnu mu do očí. Nepředstavitelný úlek, kterým se mu při pohledu na mne rozšíří oči, vystřídá apatie a bezvládnost, a když mu prokousnu hrdlo, abych do poslední kapky vysál jeho vroucí, adrenalinem rozběsněnou krev, dokonce se otupěle usmívá. Umírá šťastný a klidný.

Byl to zbabělec. Neodhodlal by se, přestože by se na tomto světě jenom trápil. Jeho básně jsou smutné a krásné, ale dnešní doba jeho skrytému volání o pomoc nepřeje. Zůstal by nepochopen. Zůstal by sám.

Měl štěstí, že byl, čím byl. Opět se v mé stařecké duši po nekonečně dlouhé době cosi pohnulo.

Kéž bys mi, šťastný člověče, mohl říct jaké to je…

…na druhém břehu.