Až jednou zestárnu
chci žít na konci světa
v omšelé chaloupce
co chátrá celá léta
kde jizvy života se blahodárně zhojí
s duší, co otiskem svým totožná je s mojí…

Chci sbírat lesní pestrovůně
a lisovat je v herbáři svých vzpomínek
nechat se hladit bříšky prstů rozesmátých rán
rozpustit v rovnováze lesomíru
všechna svá hoře, tíhu letokruhů
opájet sebe, tebe
jiskřivým zefýrem láskobraní
pod zbytnělými mračny
zurčivou sonátou zalita až po okraj
spánkem čistoduší
usnout a snít…
… nastalé svítání
pošimrá
dvě lžičky spící
na víčkách
na nose
slaní do rozevřených rtů
a uvnitř
spolu s probuzením
rozžehne
lampiony prostoštěstí
Jednou mě, doufám, bude šimrat na tváři
Jednou se moje nitro i tvým štěstím rozzáří.

A potom
odnože zanechavše
zprůhledníme.